Deja Vu

Pomalu jsme pokračovali ke kolonii. Zvedl se silný vítr a tak jsme si museli aktivovat přilby. Začalo silně sněžit a kolonie se nám takřka ztratila z dohledu.
„Stůj,“ ozval se v komlinku Raiden.
„Co je?“ otočil jsem se k němu. Stál tam a ani se nehnul. Kurva jak rád bych mu viděl do hlavy na co právě myslí.
„Ty to neslyšíš?“ hledím se na mne podíval. „Zase,“ otočil se kolem sebe a přitom se díval na zem. Rychle si sedl a ruce přiložil k chladné zemi.
„Co se děje?“ klekl jsem si kousek od něho a pokoušel se přijít na to, o čem mluví.
„Poslouchej… Zase…Ty to necítíš?“ podíval se na mne.
„Ne,“ zvedl jsem se a otočil. V tu chvíli se mi probořila levá noha.
„Pryč! Dělej!“ vykřikl a oba jsme se dali do zběsilého běhu.
Led se trhal a ztrácel někde v té propasti, která se stále zvětšovala a pokračovala za námi. V komlinku jsem slyšel jak Raiden funí. Byl jsem dobré dva metry před ním. Praskání byli hlučnější a hlučnější. Stále funěl, občas zanadával, ale stále tam byl, slyšel jsem ho, pak se ale jen ozval statický šum, do kterého cosi vykřikl.
„Raidene?“ odpověděl jsem mu, ale on mi už neodpověděl. Neslyšel jsem ho, jak funí, neslyšel jsem ani jeho kroky. Ohlédl jsem se přes rameno, ale nepřestával běžet dál kupředu, kde byla kolonie.
Odrazil jsem se od kusu pode mnou a skočil na druhý kraj trhliny. Stál jsem na místě jak zaražený kůl. Čekal jsem, jestli se kus se mnou neutrhne. Otočil jsem k trhlině. Pokračovala dál, ale už se zužovala. Stál jsem tam metr od okraje té modročerné propasti a zíral do jejího chřtánu. Zhluboka jsem dýchal a přemýšlel o tom, co se to sakra děje. Byli jsme čtyři, po pádu jen tři a teď jsem kousek od kolonie a jsem tu kurva sám!
Otočil jsem se a udělal dva kroky, když v tom, se mi podlomily nohy a já se už řítil do té jámy lvové. Tma mne pohlcovala. Snažil jsem se chytit okraje, ale byl hladký jako vyleštěný kov. Narazil jsem do kusu ledu a náraz mne několikrát otočil. Pohltila mne tma.

Chlad se změnil v teplo. Za hlavou jsem cítil lidské hlasy. Pomalu jsem otevřel oči ale všude byla jenom tma. Nemohl jsem se pohnout. Náhle se ozvalo zasyčení a cítil jsem jak se pohybuji. Do očí se mi vlilo bílé světlo a oslepilo mne. Hlasy byly všude kolem mne a kdosi ke mne přistoupil a začal na mne mluvit. Pomalu jsem otevřel oči a ty si přivykly na světlo. Byl jsem v místnosti s hyperkomoramy. Rychle jsem se posadil a díval se kolem sebe. Nechápal jsem, co se děje. Přešlapoval jsem mezi posádkou a stále čekal, že se proberu v té díře, že to je jen sen. Nebyl…