Probuzení

Ležel jsem v temné hyper komoře. Počítač mne už dávno probudil a já zhluboka dýchal a neustále mrkal, jak mne pálily oči. Najednou to cvaklo a místo temného pekla jsem se ocitl v zářivém nebi. Kurva jak já to světlo nenávidím! Zavřel jsem oči a počkal, až se světlo zmírnilo. Poté jsem je pomalu otevřel. Za hlavou jsem slyšel hlasy těch, kteří se už probudili z hyper spánku a počítač je propustil z komor. Konečně vysunul i mojí komoru a hluk se kolem mne nadměrně zvýšil. Další čtyři roky v hyper spánku. Nestárnete, jen ten čas kolem vás, to ano. Sedl jsem si a odpojil dvojici přísavek na hrudi, které sledují srdeční tep a poté další dvě přísavky ze spánků, které kontrolují mozkovou aktivitu. Položil jsem ruce do dlaní a poté si projel krátký sestřih, sjel na krk a promnul ho.
„Ty vole, podívej se na tu prdelku,“ ozvalo se vedle mne a já se ani nemusel otáčet k osobě, věděl jsem jaký čuně má tyhle řeči, jen co se vzbudí. Jimi Wither.
To čuně nedokáže myslet na nic jiného, než na ženský a sex. Už kolikrát jsme měli kvůli němu, u nás doma, problém. Pamatuji si, jak nabaloval nějakou ženatou paničku, než jsme nasedli na Walkýru 18, když v tom se do baru vřítil chlap. Skoro dva metry, nabouchaný ruce a už si to šinul k baru. Takhle rychle jsme teda do křižníku nikdy nespěchali.
Tomu nadženci se určitě zdálo o ženských i v té podělané hyper komoře.
„Nazdar Jimi,“ podal jsem mu ruku a pozdravil se s ním tak jako vždy.
„Ty čtyři roky utekly jako by nic. Co?“ zasmál se Jimi.
Jo přesně tak, čtyři roky jsme leželi v hyper komorách. Čtyři roky cesty jsme letěli Walkýrou 18 z PX32Y sem ke K22TC.

Na K22TC se má nacházet kolonie, ve které má žít okolo padesáti miliónů kolonistů. Tedy mělo by. Před devíti lety byl ztracen kontakt s kolonií a rok na to byl vyslán Worc 15 s pětiset člennou posádkou, aby zjistili, co má za důsledek ztracení kontaktu s kolonií. Cesta jim trvala stejně dlouho jako nám, ale kvůli bouři na území kolonie, musely výsadkové čluny přistát od hlavní brány, o několik kilometrů dál. Po pěti dnech ohlásilo padesát členů BlahPacku, že se dostali k hlavní bráně a to bylo poslední vysílání od BP. Worc 15 nahlásil ztrátu padesáti členů BP a vyslal záchraně průzkumný tým, aby zjistil, co se stalo. Den na to, se už ani Worc 15 nepodařilo kontaktovat. Nikdo neví, co se tam děje.

Vklouzli jsme do jídelny, kde bylo celkem dost lidí. Na to, že jsou na osmnáctce tři jídelny a každá pojme celkem pět set hladových krků, by to chtělo ještě aspoň jednu.
Stoupli jsme si k pultu a připojil se k nám Aric a Thomas. Další dva technici z naší pětičlenné skupiny. Jane otěhotněla týden před odletem, takže s námi neodletěla. Pořádně jsme si naložili a šli si sednout, teda pokud bylo kam. Na to, že se před hodinou probudili z hyper spánku, tak tu bylo rušno jak v úlu včel. Nechápu je, co si můžou po čtyřech letech spánku říct.
Rychle jsme se nafukovali a vypadli jsme směrem k našim ubikacím, které se nacházejí na pravoboku Walkýry.
Pokoje byly pro dva lidi. Spalo se na palandách. Já si zabral tu spodní, už když jsme vyplouvali. Ubikace jsou jednoduché, prostorné tak aby to všemu vyhovovalo. Každý tu máme jednu úložní skříň, je tu i holotelevize. Jedna sprcha a záchod, je v každém pokoji.
Sebrali jsme se a došli na pravoboční terasu, kde je výhled ven. Když jsme pod útoky, zatáhnou se pancířové kryty a křižník může hned do boje. Sedli jsme si ke stolu a začali hrát poker.

xxx

„Vstávej, vole,“ strčil do mne Jimi.
„Co? Nech mne spát.“
„Máme si vzít obleky. Jo a tebe chtějí okamžitě na můstku.“
„Cože? Co se jim tam, prosím tě, mohlo posrat?“
„Mě se neptej,“ pokrčil rameny a odešel z pokoje.
Ještě deset minut jsem ležel a koukal se na strop palandy, kde jsem měl několik fotografií.
„No co, dřív nebo později jsem tam stejně musel,“ řekl jsem si pro sebe a konečně se vyhrabal z pelechu.
Dal jsem si rychlou sprchu a natáhl jsem na sebe černou kombinézu, kterou nosím pod techno-oblek a vyrazil jsem si pro něj.
Chodby Walkýry jsou čisté, bílé se zakulaceným stropem, kde se táhne řada bílých světel. Po stěnách se táhnou barevné čáry, které navádějí na důležitá stanoviště jako je hangár, strojovna, můstek, marodka a další.
Během deseti minut jsem se dostal k místnostem s techno-obleky. Byly podlouhlé a temné. Nad boxy svítily červené nebo zelené světla. To podle toho, který oblek byl v provozu. Jsou tu celkem čtyři místnosti a v každé je padesát obleků. Každý z techniků je školen na něco jiného.
Můj box s oblekem byl blízko ke dveřím. Vedle byl hned Jimiho a jeho světlo už svítilo zeleně. Přiložil jsem ruku ke snímači otisků a černé ochranné dveře se otevřely. Vstoupil jsem do boxu, který vypadal jako tubus. Byl dost široký abych mohl dát ruce od těla. Otočil jsem se ke dveřím boxu a ty se zavřely. Pohltila mne tma.
„Tr28MichaelAltman,“ řekl jsem své heslo k počítači, který mne automaticky oblékl do obleku. Netrvalo to ani pět minut a já vylezl z ven. Oblek je v podstatě stejný jako mají vojáci, nebo piloti. Mají dvě kyslíkové nádoby umístěné v zadním pancíři, které nám vystačí až dvě hodiny, když se dostaneme do nedýchatelných prostorů. Všechny obleky jsou vybaveny dvěma nanopočítači na předloktích. Pravý ukazuje zásoby kyslíku a pod dlaní je taková menší svářečka. Levý zase ukazuje radiační měřič ozáření míst, kde se nacházím a ze spod mám nejnovější věcičku. Laserový řezač, který mne stál necelou čtvrtinu svého měsíčního platu.
Vždycky byl jako příruční pistole, kterou měli jen někteří technici. Po pár stížnostech, že ji někdo ztratil v kosmu, nebo že mu ji někdo ukradl, vymyslela se tahle malá věcička, která má dosah až dva metry. Je hodně nebezpečná a tak se s ní musí opatrně. Nechtěl bych si uříznout ruku nebo prsty.
Světlo u jména se změnilo z červeného na zelené a já mohl opustit místnost.
Když jsem dorazil na můstek a otevřel jsem dveře, překvapilo mne, jaký tu je šrumec. Sakra tohle je snad poprvé, co je na můstku tolik lidí.
Můstek je stavěn tak, aby se celý chod plavidla řídil odtud. Tedy až na energetické jádro, které se řídí ve vnitřním okruhu strojovny a odtud se pouze pozoruje. V podstatě má můstek dvě patra. Přes horní se odchází a je to místo kapitána a ve spodním se nachází holomapa a všelijaká řídící a kontrolní stanoviště.
Kapitánem osmnáctky je Marcus Tarwel. Je to, vcelku, pohodář, který si udrží chladnou hlavu, ale ještě jsem ho nikdy neviděl, aby byl takhle rozhozený. Znám se s ním od dětství. Vyrůstali jsme ve stejné čtvrti a pak i chodili na stejnou školu. Naše cesty se rozešli na střední a poté jsme se znovu potkali na flotilní akademii.
„Co se děje, Mar…“ zarazil jsem se a rychle se opravil, „kapitáne.“
„Vidíš to co já?“
Rozhlédl jsem se po můstku a viděl jsem spoustu lidí, jak se překřikují.
„Myslíš ten neuvěřitelný zmatek?“
„To taky, ale víš kvůli čemu je?“
„Ne,“ a zkusil jsem naoko projet celý můstek. Neviděl jsem tu nic, kvůli čemu by mě měli volat.
„Ta příčina není nějaká závada na můstku. Támhle je ten problém,“ ukázal před můstek.
Podíval jsem se a spatřil jsem ho. Worc 15.
„Tak kurva už sklapněte!“ zařval a se mnou to sakra škublo, ale zase se na můstku ustálilo ticho, že by bylo slyšet spadnout i kapku potu.
„Heriwelová?“
„Neodpovídají, pane,“ odpověděla krásná bruneta s vlasy svázanými do jednoho copu, malým nosem a nádherným zeleným pohledem.
„Zkoušejte to dál.“
„Ano, pane,“ odpověděla a otočila se zpět k holoobrazovce.
„Marker, spojte se s PX32Y a nahlaste nález Worc 15, pokud jste to ještě neudělal.“
„Už se na tom pracuje, pane.“
„Co máš pro mne?“ zeptal jsem se ho narovinu. Nesnáším to čekání a to Marcus ví.
„Jsi jediný, kdo má školení na energodržáky jádra. Že ano?“
„No s Jimim jsme školení na poslední čtyři typy jádra.“
„Jimiho potřebuji u našeho jádra. Tobě důvěřuji víc. Vím, že je na něj spoleh, ale na tebe nedám dopustit.“
„Dobře, takže co mám udělat?“
„Poletíš na patnáctku a zjistíš, co je tam potřeba opravit. Jestli bude vypnuté jádro, pokus se ho nahodit.“
„To nedokážou sami?“
„Nevíme co se s nimi stalo. Dokud se neozvou, musíme dodržovat karanténí zónu. Znáš přece předpisy.“
„To tam poletím sám?“
„Ne půjde s tebou Chuck a Erst.“
„Dva ostrostřelci, paráda,“ zasmál jsem se a Marcus taktéž.
„Jsou nebezpeční jak granát v trezoru,“ zavtipkoval. „Máš patnáct minut, na to, aby ses hlásil u Raidena v hangáru.“
„Dobře,“ odpověděl jsem mu a zasalutoval. Starý přítel mi salut oplatil, tak jak se patří a sluší s upřeným pohledem z očí do očí.
Opustil jsem můstek a dezorientován davem v chodbách jsem se pokusil řídit modré čáry na pravé zdi. Jako, ne že bych si nepamatoval cestu do hangáru, ale vždycky je lepší se pojistit.
Když jsem došel do hangáru, u letounu pro menší transport už stáli oba ostrostřelci. Oba měli na sobě podobný oblek jako já, ale měl o něco více pancíře a na zádech měli něco jako batoh, kde měli všelijaké ty vojenské serepetičky.
„Zase ty? No to si děláš prdel,“ zasmál se Chuck. Oběma se u pasu houpala menší laserová pistole a v rukách drželi opakovací blastery.
„Něco se ti nelíbí?“ usmál jsem se a vlezl do letounu.
„Ne v pohodě.“
„No doufám, že to nedopadne jako minule.“
„Hej, za to já nemohl. To mohl ten Sernat, co si stoupl tak debilně.“
Zavřeli jsme dveře a dali znamení Raidenovi.