Loď duchů

Chodba se proměnila. Tma byla fuč a prozářilo jí bílé světlo.
„Jo, tohle je už lepší,“ prohlásil Erst, když jsme prošli dveřmi od jádra.
„Je to lepší,“ přitakal jsem. Blížili jsme se ke dveřím výtahu, když v tom se zavřely a na displeji se objevila šipka nahoru. Všichni jsme se zastavili a čekali co se bude dít. Dveře se náhle otevřely a z výtahu proti nám vyšli dva technici. Měli na sobě jen černou uniformu a o něčem se bavili. Prošli kolem nás, a ani když jsem na ně promluvil, nezaregistrovali naší přítomnost. Erst s Chuckem se na sebe zvídavě podívali. Já je sledoval, jak prošli dveřmi a zmizeli v místnosti s jádrem.
„Musíme se dostat na můstek, nejrychleji to bude klasicky vysokorychlostním vozem,“ navrhl jsem a oba kývli hlavou. Vydali jsme se k otevřenému výtahu a vyjeli do cestovního patra.
Když se otevřely dveře, chodba byla plná lidí. Technici, doktoři, piloti i strážní. Každý s někým mluvil. Připadalo mi to, jako kdybych se ocitl zpět na Walkýře. Začali jsme se prodírat davem.
„No, nevypadá to tu, že by tu nikdo nebyl,“ nahodil Chuck.
„Pane, za jak dlouho má přijet transport?“ pokusil jsem se zeptat staršího muže, ale ten mou otázku ignoroval a dál sledoval údaje v holopodu. Pokusil jsem se zeptat dvou doktorek, ale dělali, jako bych před nimi nestál.
Než jsem se však snažil zeptat dalšího muže, Erst na mne křikl. Otočil jsem se k nástupní rampě a vůz už tam byl. Byl to jednosměrný vůz, který byl řízen počítačem, měl několik částí. Vypadal jako to metro z dvacátého století, které si pamatuji jen z fotografií a starých filmů. Bylo hranaté a mělo několik částí. Žádné okna, jen dveře.
Ty se otevřely a ven vyšlo několik techniků. Dovnitř se nahrnulo celkem dost lidí. Erst s Chuckem se posadili a já se držel závěsných držadel u stropu vozu. Pohybovalo se po magnetické koleji, která se nachází nad vozem. Furt mi v hlavě vrtalo, proč mne ignorovali. Všiml jsem si starce, kterého jsem se před nástupem ptal. Díval se na mne a usmíval se. Ten jeho úsměv mi naháněl husí kůži. Měl vrásčitou tvář. Bílo šedivé vousy a vlasy. Oči pronikavě modré, ledové. Ale něco jim chybělo. Ta jiskra, kterou jsem viděl v erstových a chuckových očích. Jiskra života. Něco mne napadlo.
Vůz začal zpomalovat. K můstku to byly ještě dvě zastávky. Snad.
„Strojovna,“ ohlásil nelidský hlas a dveře se otevřely. Něco mi na tom nesedělo. Ti dva se na sebe nechápavě podívali. Teď jsem měl příležitost pro test. Rychle jsem se postavil před dveře, před Ersta s Chuckem.
„Doktorko,“ zamával jsem před obličejem ženy, která nejspíš chtěla vystoupit, ale nereagovala. „Hej!“ křikl jsem, ale žádná reakce. Přibližovala se a najednou mnou prošla. Zachvěl jsem se. Stalo se přesně to, co jsem čekal. Je to jen halucinace.
„Co to kurva je!“ vyjekl Erst a vyskočil ze sedadla. Najednou jsme tu byli sami. Nikde nikdo, jen já, Erst a Chuck.
„Ani jsme neodjeli ze strojovny,“ přihodil Chuck. Rychle jsem vylezl z vozu a podíval se na něj. Byl jen jeden. Zaprášený, jako by nebyl vůbec používaný. Světlo na nástupišti bylo vybledlé, to jak bylo jádro slabé. Musíme spěchat. Proběhlo mi hlavou a hbitě jsem vběhl do vagónu. Přiskočil jsem k palubnímu počítači a stiskl tlačítko můstku. Dveře se zavřely a my se dali do pohybu.
Erst byl nepříčetný. Furt křičel, že chce odtud pryč, že se mu to tu nelíbí. Snažil jsem se ho uklidnit, ale marně.
„Promiň, nechtěl jsem zajít tak daleko,“ podíval se na mne nechápavým pohledem a pak jsem ho udeřil. Praštil se hlavou o zeď a upadl do bezvědomí.
„Co děláš!“ vykřikl na mne Chuck a málem mne atakoval.
„Ty bys ho chtěl furt poslouchat? Bude to dobrý, tak do půl hodiny se probudí. To už se budeme vracet z můstku. Dojdu tam a vezmu deník. Ty tu s ním počkáš.“
„Máš pravdu,“ váhavě kývl hlavou, „je to tak lepší.“ 

Pomalu jsme zastavovali. Chuck stále prohlížel Erstovu tvář, které pomalu nabíhala a modrala. Tak moc jsem ho praštit zase nechtěl. Dveře zasyčely a otevřely se.
„Michaeli,“ ozval se Chuck. „Vezmi si jeho zbraň. Co kdyby,“ Hodil po mne pulzní pušku a já ji převzal. Ještě po mne hodil dva zásobníky. „Jeden je už v pušce,“ dodal a znovu se podíval na bratra.
Nástupiště bylo prázdné. Filtrace vzduchu hučela. To byl snad jediný zvuk, který tahle tichá loď vydávala. Prošel jsem čekárnou nástupiště a dostal se na hlavní chodbu. Opět ticho. Už mi z toho nabíhal mráz po zádech.
Šel jsem pomalu chodbou, když v tom jsem za sebou zaslechl rychlé kroky. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. Znovu jsem je zaslechl a světlo chodby probliklo. Znovu za mnou a já se otočil. Znovu ta mlžná postava, která vypadala jako můj brat. Rychle jsem se vydal za ní. Odbočil jsem do druhé chodby, ale postava už nikde nebyla. Zatřásl jsem hlavou.
„Jsme tu sami,“ řekl jsem si nahlas a pokračoval v cestě k můstku.
Furt jsem se musel otáčet. Stále jsem slyšel kroky, které se objevovaly a ztrácely. Bylo to už celkem deprimující.
Když jsem procházel kolem ubikací, zdálo se mi, že jsem zaslechl hudbu. Zkontroloval jsem počítač, jestli jsem ji nezapomněl vypnout. Ne, nezapomněl. Došel jsem ke dveřím, odkud hudba vycházela. Byla čím dál silnější. Pomalu jsem stiskl otevírání dveří a skoro jsem ohluchl. Hrála tam jak holografická televize, tak hifi věž. Dunělo to! Bylo to snad na plné pecky, až mne z toho rozbolely uši. Rychle jsem se za ně chytil a sklonil se. V tu chvíli jsem si všiml, že někdo je na posteli. S rukama na uších jsem se narovnal a pořádně se podíval. Chlap s armádním sestřihem, namakaným tělem a tetováním Tech Packu tam tvrdě narážel do nádherné brunety s luxusně vypracovaným tělem a rovněž tetováním Tech Packu.
Dívka byla v polosedě. Lopatkami se opírala o chladnou, kovovou zeď. Levá noha jí visela z postele dolů a pravou měla přes jeho levé rameno. Rukou křečovitě svírala madraci a druhou se zapírala o strop palandy. Vydávala bolestné, ale líbezné hekání, vždy když do ní pronikl. On na posteli klečel jen levým kolenem. Pravou nohou se opíral o kovovou zem, kde bylo naházeno jejich oblečení. Levou rukou držel její nohu na svém rameni a druhou rukou se opíral o zeď za ní.
„Kurva, seber se,“ vrazil jsem si facku. Jedna má část mi říkala, seber se a jdi pryč, ale druhá říkala opak: Zůstaň, dívej se, jim to nevadí. Nevidí tě. Připadalo mi to, jako by mi teď na ramenou seděl ten malý anděl a ďábel. A každý mi radil, co mám udělat.
Vrazil jsem si ještě jednu a odešel z pokoje. Jasně že to je jen halucinace, protože chodba je zase plná lidí z posádky.
„Nevšímej si toho. Jsi tu sám. Nikdo jiný tu není,“ říkal jsem si a dělal jsem, jako když tu nikdo není. Prostě jsem šel dál dopředu. Ale ono když vámi projde už asi desátý člověk, tak z toho celkem zmagoříte. Začal jsem mít tik pod pravým okem a svrběla mě ruka. Nejradši bych vzal tu pulzní pušku a začal kolem sebe střílet. V jednu chvíli jsem se tak i viděl. Přišlo mi to vtipný, protože bývám klidný člověk, ale co je moc, to je moc.
Přidal jsem do kroku. Ještě víc jsem přidal, pomalu jsem už běžel. Zavřel jsem oči a pořádně se rozeběhl. Otevřel jsem pusu a začal křičet, jak jen to šlo. Už jsem je neslyšel, akorát klapání technických bot a sebe jak křičím. Otevřel jsem oči a zastavil se. Zadýchaně jsem se opřel o kolena a ohlédl se za sebe. Mohl jsem uběhnout tak sto, sto padesát metrů. Na můstek už to byl kousek.

Když jsem dorazil ke dveřím můstku, znovu začala halucinace posádky. Dveřmi stále někdo procházel. Ale něco bylo jinak, něco bylo hodně jinak. Ti lidé, co kolem mne procházeli, se mi vyhýbali, dívali se na mne. Bylo to, skoro jak skutečné. Slyšel jsem je, jak mezi sebou mluví.
Došel jsem ke dveřím a otevřel je. Na můstku ale náhle nikdo nebyl. Zase jsem slyšel jen hukot ventilace. Zase ty kroky. Otočil jsem se, ale tam nikdo nebyl. Vklouzl jsem na můstek. Bylo stejné jako na osmnáctce, tedy o chlup jinačí. Bylo menší, ale jinak vše stejně uspořádané. Holomapa byla aktivována, ale Walkýra na ní nebyla vidět. Zkusil jsem jí z hlavního počítače aktualizovat. Nic. Zkusil jsem jí vypnout a zapnout, ale stále nic.
„Altmane,“ ozval se mi v komlinku Raiden.
„Ano?“
„Už jste na můstku?“
„Jo jsem, chceš otevřít ty vrata?“
„Že se ptáš. Jak dlouho vám potrvá cesta do hangáru?“
„Nevím, hlavně musím přetáhnout data z palubního deníku. Což bude chvíli trvat. Hele, je osmnáctka stále na svém místě?“
„Jo, je. Proč se na takovou věc ptáš?“
„Já jen, že ji nevidím na holomapě můstku. Ani když jsem ji aktualizoval.“
„Asi rozbité senzory. Na to se vykašli, hlavně mi otevři ten hangár.“
„Dobře, jdu na to,“ ukončil jsem hovor a došel k palubním počítačům pod holomapou.
„Jo, ale který teď ovládá chod hangáru. Tenhle,“ projel jsem holoobrazovku a aktivoval jsem hangárová vrata. „Tak a teď ty data,“ otočil jsem se k velitelskému křeslu a zasekl jsem se. V křesle někdo seděl. Odjistil jsem zbraň a pomalu šel po schodech.
„Na bratra bys nevystřelil. Že ne?“ ozvalo se z křesla. V první chvíli mne to zarazilo a stále jsem držel zbraň v rukou, ale když jsem se dostal ke křeslu a spatřil bratra, zajistil jsem ji.
„Lucasi?“
„Kdo jiný by to byl?“
„Ale vždyť jsi zemřel před sedmi lety při autonehodě.“
„Vážně? To bych tu ale nebyl, nemyslíš?“
„No jasně že nebyl. To bys ležel pod kytkami, tak kde máš být. Jsi jen další halucinace!“
„Tak proč jsi za tou halucinací běhal?“ usmál se bratr, tak jako to dělával. Zemřel při autonehodě. Jel na spídru a srazil ho nákladní vůz, který mu nedal přednost a ke všemu ujížděl před policií. Bratr byl hned na místě mrtvý, i když měl tu podělanou kombinézu. Nepomohla mu.
„Co tedy chceš?“
„Vypadněte odtud. Hned, jakmile se vrátíš na Walkýru, okamžitě odtud odleťte. Jinak tu zůstanete.“
„Co? O co tu jde?“
„Prostě udělej, co jsem ti řekl!“ zvýšil hlas bratr, což nikdy dřív neudělal. Vždy chtěl pro mne jen to nejlepší. Byl o tři roky starší a ve všem mě podporoval. Jeho jméno bylo první, které jsem vyslovil. „Přetáhni si ty data, a co nejrychleji zmizte. Je ti to jasný?“
Přešel jsem k palubnímu počítači a napojil svůj holopod. Začal jsem stahovat data.
„A proč bychom jako neměli zůstat? Máme úkol,“ konstatoval jsem, ale nedostala se mi žádná odpověď. „Lucasi?“ Zase nic. Otočil jsem se ke křeslu, ale on už tam nebyl. Halucinace. Jinak si to nedokážu vysvětlit.
„Chucku?“
„Děje se něco?“
„Jak je na tom Erst?“
„Mumlá ze spaní. Hele jak to bude dlouho trvat?“
„Dej mi pět minut do stažení dat a hned jsem u vás.“
„Dobře, pak si s tebou musím o něčem promluvit,“ ukončil rozhovor Chuck.
Znovu jsem došel k holomapě a snažil se jí aktualizovat. Když už jsem to zkusil asi po desáté, vzdal jsem to. Chyba senzorů. Tak jak usoudil Raiden. Ten se v tomhle vyzná líp, než já.
Holopod zapípal a já ho okamžitě odpojil. Rychle jsem vypadl z můstku a celou tu chodbu jsem co nejrychleji proběhl. Hlavou se mi stále honila bratrova slova. Kurva co tím myslel? Zůstat navěky? Byla to jen halucinace, moje představa. Přestal jsem na to myslet, ale hned se mi to vrátilo zpět. Bylo to jako bumerang. Zase mi jeho hlas zněl v uších.

Na nástupiště jsem dorazil akorát ve chvíli, kdy se mi v komlinku zase ozval Chuck.
„Tak kde jsi?“ vyštěkl do komlinku. „Jo, aha. Ty jsi už tady. Sorry.“ dodal, když mne viděl přicházet přes nástupiště.
Vlezl jsem do vagónu a stiskl na palubním počítači hangár. Dveře zasyčely a zavřely se. Pomalu jsme se dali do pohybu.
„O čem jsi chtěl mluvit?“ vydal jsem ze sebe zadýchaně.
„No víš, když jsi byl na můstku. Před tím, než jsem ti volal.“
„O co jde?“
„No, je možné, že tu byl můj otec?“
„Co?“ zamrazilo mne a já se na něho vytřeštěně podíval.
„No byl tu můj táta, teda můj a Ersta. Mluvil se mnou, stál opřený ve dveřích.“
„Chucku, můžu mít otázku?“
„Ano.“
„Je váš táta po smrti?“ když jsem se zeptal, Chuck sklopil obličej k podlaze.
„Jo, je. Už deset let.“
„To mi je líto.“
„Máma nám umřela, když jsme byly malí a otec nás vychovával. Když jsme vyšli z akademie, den poté zemřel na infarkt.“
„Aha. A co ti říkal, když tu byl?“ změnil jsem téma, aby na to nemyslel.
„Že jakmile budeme na Walkýře, máme odletět domů. Jinak tu zůstaneme.“
„Divné.“
„Co? Ty mi nevěříš?!“
„Ne to ne, věřím ti, protože to samé mi řekl můj bratr, když jsem byl na můstku.“
„Aha. Promiň.“
„Hele, jak jsem vám v nákladovém prostoru ukázal tu postavu. Koho jsi v ní viděl?“
„No nejprve nikoho, ale pak jsem lehce poznal otce.“
„Vidíš a já tam viděl zase svého bratra, kterého srazil náklaďák. Byla to jen halucinace. Stejně jako předtím s tou posádkou.“
„Já vím, co jsem viděl!“
„Drž hubu, brácha. Nikdo není na ten tvůj řev zvědavý.“
„Cože?“ oba jsme se podívali k Erstovi. Pomalu přicházel k sobě a vůz se začal zpomalovat.
„Co se stalo? Pamatuji si, jak mne… au, ta tvář mne bolí jak čert a hlava taky. Sráči,“ podíval se na mne a usmál se. „Sorry, vím, že jsem blábolil.“
„Nech to být. Až budeme na osmnáctce, koupím ti panáka vodky a pivko.“
Dveře se otevřely a my vypadli ven. Prošli jsme nástupištěm a přes malou chodbu jsme se dostali do hangáru, kde už čekal Raiden se sokolem. Hangár byl poloprázdný. Rychle jsme doběhli k sokolovi a nastoupili do něho.
„Můžeme vypadnout,“ prohlásil jsem, když jsem dosedl.
„Walkýro osmnáct, tady Černý sokol. Odlétáme z patnáctky.“
„Dobře sokole. Čekáme vás.“
V klidu jsem se natáhl a usmíval se. Zase se mi do hlavy dostaly bratrova slova. Zase jsem nad tím přemýšlel, i když jsem nechtěl.
Opustili jsme hangár a vydali se k Walkýře. Zkontroloval jsem holopod a data v něm uložená.
„Viděl jsem otce,“ prohlásil Erst a mne polil studený pot.
„Doprdele!“ vykřikl Raiden a strhl sokola. „Co to kurva je!“
To bylo to poslední, co si pamatuji.