Stíny a Mráz

Silně sněží, mráz štípe a vítr skučí, jako když někoho berete na nože. Trosky Černého sokola, zabořené do ledové skály na bílé pláni, doutnaly. Dlouho se nic nedělo, ale pak se náhle otevřely zadní dveře a ven se vyplazila postava. Jak byl mráz silný, černý vojenský oblek začal bělat. Voják s aktivovanou přilbou se rozhlédl kolem. Jeho zelené hledí problikávalo mezi padajícími vločkami, a když na něho někdo z letounu houkl, nakoukl dovnitř. Natáhl se do dveří a pomalu někoho vytáhl ven. Hned za tělem vylezla další postava v modrobílém pilotním obleku s dost odlišnou přilbou, než má voják. Pod bradou je silnější, trochu do špice.
„Dýchá?“ zeptal se voják.
„Senzor těla ukazuje, že žije, ale je v komatu.“
„Co budeme dělat? Kam půjdeme?“
„Když jsme padali, tímhle směrem jsem zahlédl část kolonie,“ ukázal někam do bílého prostoru.
„Co? Do té bouře? Nevíme jak je to daleko.“
„To chceš zůstat tady?“ rozhodil rukama pilot.
„Ne to ne,“ zakroutil hlavou voják, „Nemůžeš se spojit s osmnáctkou.“
„Ne,“ odsekl mu pilot. „Pomoz mi s ním.“ Chytl bezvládné tělo za ruku a nohu, sklonil se a voják mu ho pomohl dát přes ramena.
„Jak víš, že se s nimi nemůžeš spojit?“
„Kdybys viděl, to co já, tak bys to chápal.“
„A co jsi viděl? Co se kurva stalo, že jsme skončili v téhle díře! Že Chuck se nabodl na ten zasranej rám!“
„Erste, kdyby byl Altman při vědomí, dal by ti hned přes hubu. Já to neudělám, prostě drž hubu a pojď se mnou! Obě plavidla explodovala, víc ti toho neřeknu,“ ukončil debatu Raiden a vydal se na cestu. Sice s obtíží, ale šel.
„Cože? Explodovala? Děláš si prdel? Jak se teď dostaneme domů?“ Erst tam stál a zíral na Raidena nesoucího Altmana. Pokusil se za ním rozeběhnout, ale nohy se mu po kolena probořili do sněhu. „Kurva! Zasraná zima!“ zaklel a vyškrábal se na čerstvě zamrzlý sníh. Další kroky byly opatrnější, ale i přesto se mu lehce bořily nohy. Stejně tak i se i Raiden bořil, ale o trochu víc. To díky Altmanovi a jeho obleku. 

Pokračovali bílou tmou dál někam přes pláň. Erst už nějakou dobu mlčel, za což byl Raiden dost rád, ale co bylo horší, pomalu mu docházeli síly. Ušli už přes dva kilometry v závěji.
„Erste?“
„Nech mne.“
„Co ti zase je?“
„Furt nechápu, proč se tohle děje. Nejdřív objevíme ztracené plavidlo, pak zjistíme, že je úplně prázdné, ale máme halucinace o posádce, pak vidím svého tátu a říká mi, že musíme pryč, nebo tu zůstaneme a pak havarujeme na tuhle zapomenutou planetu.“
„Počkej, co to meleš? Jaký halucinace? Jakej táta? Doprdele,“ zastavil se a otočil se k Erstovi. „Pomoz mi s ním dolů.“
Pomalu položili Altmana na zem. Raiden se narovnal a protáhl se. „Kurva, to je úleva.“ Deaktivoval si přilbu. „Dobrý, už to tolik neštípá, jako před tím,“ konstatoval a deaktivoval ji i Altmanovi. Erst udělal to samé a když se na něho pilot podíval, viděl, že mu není zrovna dvakrát dobře. V obličeji byl celý bílý. Povadlé tváře. V očích mu bylo vidět, že těžce nese bratrovu smrt.
Altman měl zavřené oči, ale bylo vidět, jak mu z nosu vychází teplý vzduch, když vydechuje, ale také pod ním měl zaschlou krůpěj krve.
„Altmane,“ promluvil na něho, ale nic se nedělo, „Hej!“ začal ho lehce profackovávat. „Michaeli, prober se!“ zatřásl s ním, ale zase bez účinku. „Erste, nemáš nějaký provaz? Už ho neponesu, zkusím ho za sebou táhnout.“
„Mám tu ocelové lanko, kolik ho chceš?
„Odmotej tak tři metry, to by mohlo stačit a podrž ho vsedě. Jo?“
Voják rychle odmotal z předloktí tři metry ocelového lanka silného jeden centimetr. Podal ho Raidenovi a posadil Altmana. Držel ho za ruce. Raiden odměřil lanko tak, aby ho měl ke každé ruce stejně. Pak ho přendal přes Altmana a obmotal ho kolem trupu.
„Jo to půjde,“ řekl, když s jeho tělem ušel pár kroků. „Není to nic moc, ale aspoň si neodpravím záda.“
Otočil se k Altmanovi a aktivoval mu přilbu. „Už to nebude daleko,“ pousmál se, aby trochu Ersta povzbudil a vyrazil dál. „Snad.“ dodal pro sebe a ještě se, pohledem přes rameno, ujistil, že ho Erst neslyšel. Neslyšel. 

Probudila mne bolest hlavy. Okamžitě jsem poznal, že mne někdo táhne. Nechápal jsem co se děje. Poslední co si pamatuji, je, jak Raiden nadává, strhává řízení a já se hlavou udeřil přesně o sedadlo přede mnou a pak o zem. Kde to kurva jsem? Na obrazovce vidím padající sníh a senzor ukazuje mínus třicet stupňů. Snad? Ne, to není možné!
„Vidíš, říkal jsem ti, že máte co nejrychleji odejít,“ odněkud se ozval bratrův hlas.
„Sklapni,“ odvětil jsem.
„Přece mi nebudeš nadávat. Nebyl jsi to ty, kdo mi říkal, že mám ve většině pravdu?“
„Drž hubu!“ zakřičel jsem a chytl se za levý bok. Píchlo mne v plíci a ten kdo mne táhl, zastavil.
„Už se probral,“ zaslechl jsem Raidenův hlas. Mihl se mi před hledím. Měl aktivovanou přilbu. „Erste, posaď ho, rychle.“
Chytl mne za podpaží a posadil mne. Pomohl si kolenem, které jsem cítil na páteři.
„Tak co, jak ti je?“ zeptal se Raiden.
„Dost mi třeští hlava a píchá mě v boku. Co se stalo?“
„Havarovali jsme. Pokusíme se dojít do kolonie. Ztratili jsme spojení s lodí.“
„Proč mu to neřekneš hned?“ ozval se Erst.
„Co by mi měl říct hned? O co tu jde.“
„Dobrá, ale slib, že nebudeš vyšilovat jako Erst.“
Kývl jsem.
„Když jsme se vraceli na osmnáctku, zaznamenal jsem z planety silný výboj. Nevím, o co šlo, ale nejspíš se přetížila obě jádra a poté explodovala.“
„Cože?!“ vyhrkl jsem, ale znovu mne bodlo v boku a Raiden jakoby mou otázku ignoroval a dál pokračoval.
„Nás odhodila energetické vlna. V podstatě to na nás působilo jako EMP pole. Vyřadilo to kompletní systémy a my dopadli asi pět kilometrů od naší pozice tímhle směrem. Když jsme padali, tímhle směrem jsem viděl části kolonie, dorazíme tam tak do soumraku, možná dřív. Kdo ví. Může to být ještě tak dvacet kilometrů.“
„Co posádka?“
„Nemyslím si, že se stihli evakuovat. Můžeš vstát?“ změnil téma.
„Snad jo,“ odpověděl jsem a zapřel se jednou rukou o zem. Erst mi pomohl stát, ale zamotala se mi hlava a já se ho rychle chytil. „No, snad to půjde,“ odvětil jsem a rozhlédl jsem se. „Kde je Chuck?“
Když jsem se zeptal, viděl jsem, jak se Erstovo hledí sklopilo. „Doprdele,“ projelo mi hlavou. „Upřímnou soustrast, Erste. Bráchy mi je líto.“
„Mě taky.“ 

Další dva kilometry jsem s Raidenem probíral, co to mohlo být za výboj. Nějaká nová zbraň. Začalo nás napadat, že kolonii někdo přepadl a zabral. Vesmírní piráti a nebo Sernatská Aliance, která je od počátků cestování vesmírem, největším lidským nepřítelem. Erst šel o dobré tři metry za námi. Občas jsem ho zaslechl, jak si sám pro sebe mluví.
Pomalu přestávalo sněžit a tak jsme si deaktivovali přilby. Bylo stále pod mrakem. Kam jsme dohlédli, byla jen bílé, ledová poušť.
„Tohle je nekonečné, můžeme tu chodit, dny, než narazíme na kolonii,“ jen co jsem to dořekl, kolem nás se prohnal stroj.
Letěl dobré dva metry nad zemí a za sebou vířil napadlý sníh.
„Hej! Halo!“ začali jsme mávat rukama. V tu chvíli mi hlavou projela myšlenka o pirátech nebo Sernatech, ale na sernatské vznášedlo to nevypadalo. Náhle se to začalo otáčet. Obletělo to kolem nás pravidelný kruh. Spatřil jsem pilota. Bylo to lidské vznášedlo. Transportní, pozemní letoun.
Zakryli jsme si obličeje, když přilétlo blíž a zvířilo sníh. Všiml jsem si, že Erst odjistil zbraň, co kdyby jen to byli piráti.
Letoun klesl na metr nad zem a otevřely se jeho boční dveře. Vykoukla holá hlava s černými brýlemi.
„Hej! Co vy tady děláte? Kdo jste?“
„Jsme z PX32Y, já jsem pilot Černého sokola 226E, Vincent Raiden. Kdo jste vy?“
Muž vyskočil z plavidla a přibližoval se k nám.
„To vy patříte k těm troskám? Letěli jsme kolem. Já jsem George Fintler, technik z Worc 15.“
„Kecáš!“ vykřikl Erst a namířil na něho pulzní puškou. „Byli jsme tam! Nikdo tam nebyl!“ ruce se mu třásly, stejně i tak hlas.
„Hej! Kurva, co to má být! Dej to dolů, než s tím někomu ublížíš!“ dal před sebe ruce. Všiml jsem si, jak pilot v letounu šahá po pistoli, zakroutil jsem hlavou.
„My tam byli, Nikdo tam nebyl, jen halucinace! Zasrané halucinace! Já a můj brácha a Michael!“ začal šílet. Když promluvil o bráchovi, rozklepali se mu kolena a složil se. Dopadl na kolena. Ruce mu jen tak visely podél těla. Díval se na zbraň, pomalu začínal brečet. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl.
Raiden mi pomohl na zem a pomalu se k němu přibližoval. To co následně pokračovalo, mne bude do smrti pronásledovat.
Erst se díval na pulzní pušku. Slyšel jsem ho, jak vzlyká.
„My tam byli a nikdo tam nebyl,“ zašeptal a poté několikrát vystřelil na Fintlera. Obě střely prolétly jeho tělem jako by se nechumelilo a poté se to stalo. Fintler i se vznášedlem se rozplynul jako obláček páry nad hrncem.
„Kurva,“ procedil jsem mezi zuby a nevěřícně jsem civěl před sebe.
„Co to je!“ vykřikl Raiden. Erst znovu povadl, ale v tu samou chvíli se vzlykot změnil ve smích. Zvyšoval na intenzitě a hloubce. Poté si přiložil hlaveň ze spodu k hlavě a než se k němu Raiden dostal. Stiskl spoušť. Sníh byl náhle pokryt krví, kůží, kousky lebky a mozku. Jeho tělo se bezvládně skácelo na stranu. Udělalo se mi špatně.
„No doprdele,“ došel k tělu a vzal si zbraň.
„To byla halucinace. Ale…“
„Halucinace, která nás vnímala a komunikovala s námi.“
„Nechápu to. Co teď budeme dělat?“
„No, do kolonie asi dorazíme jen mi dva. Zkusíme najít komunikační zařízení a vypadneme odtud.“
 

Cesta nám trvala ještě několik hodin. V hlavě se mi to přehrávalo znovu a znovu. Bylo to jako nezastavitelné video. Furt jsem to měl před očima.
„Hele,“ zastavil mne Raiden. „Kolonie.“
A opravdu že jo. Dveře od hangáru se tyčily do dvaceti metrové výšky.
„Doufám, že to není jen další halucinace,“ podotkl jsem.
„Jo, tech věcí je na dnešek až moc,“ odvětil a my pokračovali dál ke dveřím.